česky česky        english english

Životopis

JAN SAUDEK, fotograf český

1935:narozen 13.5.1935 v Praze
1950: dostává svůj první fotoaparát KODAK BABY Brownie - první fotografické pokusy
1952: vyučen fotografem, až do roku 1983 pracuje jako reprodukční fotograf v tiskárnách
1959: používá "opravdový" fotoaparát Flexaret 6x6, též kreslí a maluje
1963: natrvalo ovlivněn katalogem velkolepé fotografické výstavy "Lidská rodina" (Edward Steichen)
1972: objevuje svou typickou "ZEĎ", která se stává synonymem pro jeho tvorbu.
1981: vychází první monografie "Il teatro de la vita" v Miláně
1983: fotografem ve svobodném povolání - věnuje se výhradně volné tvorbě
1990: jako vůbec první Čech je vyznamenán francouzským titulem "Le Chevalier des Arts et Letters" (Rytíř umění a literatury).
Francouzský režisér Jerome de Missolz o něm natáčí film "Jan Saudek - český fotograf"
2005: vychází jeho čtrnáctá, doposud nejrozsáhlejší monografie "SAUDEK" (nakl. Slovart, Praha) doprovázená velkou retrospektivní výstavou v Praze

Jan Saudek je světově nejproslulejším českým fotografem současnosti s více než 400 samostatnými výstavami po celém světě. Je zastoupen ve všech prestižních světových muzeích a uměleckých galeriích.


1935
Má matka porodí syna Karla a mě hned nato, jaksi návdavkem, a to mě předurčuje, abych pak po celý život byl č. 2
1935
Hned jak se narodím, tak mě příbuzní fotografují, stejně jako každé malé dítě. Později zase já je: instinktivní snaha nás všech zachovat památku
1939
Zdá se mi, že v březnu v jednom z německých obrněných vozů vidím Adolfa Hitlera. Ale byl to jistě jenom voják s podobným knírkem
1943
Čtu poprvé Célinovu Cestu do hlubin noci. Chápu ještě pramálo, ale jsem tím stylem mocně přitahován
1944
Vidím umírat lidi. Na cestách, na polích, zastřeleni. Někteří škubou nohou jako ve filmu, zemřou a jsou jako z vosku, ze sádry. Dlouho si je po dětském způsobu zblízka prohlížím
1945
Zvířecky prahnu po fyzické lásce, ale nedá se to realizovat: vždycky vypadám o pět let mladší
1945
Na pouliční svítilnu pověsí dav za nohy mladičkého německého vojáka. I jako dítě vidím, že je to příslušník wehrmachtu, ne zbraní SS. Polejou ho benzínem a zapálí. Křičí: "Mutti, Mutti! " Každou válku nejvíc odnesou ti nevinní
1946
V nějakém dárkovém balíku z Ameriky nalézám Sunday Comic Section, v níž je něco zabaleno. Spolu s tím jídlem hltám ty seriály: Li'1 Abner, Captain Marvel, Spirit. Jsem bez sebe obdivem
1947 - 1950
V časopisech Life vidím reportáže Margaret Bourke-Whiteové, Eugena Smithe, Giselle Freundové o Evitě Perónové. Giselle Freundová mi v roce 1977 dá Rolleiflex, co s ním tenkrát Evitu fotila. Používám ho dodnes. "Don't cry for me, Argentina."
1948
V nějaké knize vidím reprodukce děl Jacksona Pollocka, Normana Rockwella (jaká to kombinace) a obrazů Wyethových: jsem zničen. V té době v mé vlasti začínají malovat obrazy na způsob Komara a Melamida, ale úplně vážně. Po letech se je snažím někde najít, už neexistují. Jsem si ale jist, že ti Pollockové se uchovali
1949
Jel jsem na motocyklu (ČZ 125?)
1950
Vjel jsem do ženské, leč na kratičko. Musím ještě čekat plné tři roky, ale ani potom to není mnoho lepší. Začátek let padesátých - zpívá Frankie Laine, jsem uchvácen. Otcovo předválečné rádio ale odmítá poslouchat: dostává rány pěstí
1950
Dostávám svou první fotokameru: Kodak Baby Brownie. Je skvělá a pracoval bych s ní dále, ale zvláštní formát filmů do ní se už nevyrábí
1951
Aranžuji a pak koloruji svoji první fotografii. Rodinný lékař, kterému to matka rozpačitě ukazuje, říká bez rozpaků, že je to beznadějně špatné, kýčovité a zastaralé: věřím všemu a hned přestávám (po létech ten obrázek znovu nalézám: je krásný, jako je krásný čas mladosti! Dnes bych to už tak neuměl! Už ho zase, ten obrázek, nemám - ale viděl jsem ho ještě jednou - a to stačí. Ještě jednou, ještě jednou...)
1953
Spím s pannou - sám vlastně panic. Měl by to být skvělý začátek milostného života - a vidíte: rozcházíme se záhy, nadlouho, navždy
1955
Při nočním vojenském cvičení, vyslán s nějakou zprávou, uvíznu v pasti jemných drátků. Hodiny, až k ránu to trvá, se zoufale vyprošťuji. Tehdy poprvé zažívám silný, pocit bezmocnosti - pak už pořád
1956
Ještě během vojenské služby někde na západních hranicích slyším z A.F.N. Munich Pat Boonea zpívat When I Lost my Baby. Zní to tak lehce a přirozeně! Naši zpěváci té doby pějí tuřími hlasy jako na operetě
1958
Jezdíme s bratrem na italském skůtru, ovlivněni italskými filmy. Setkáváme se však zde vysoko na severu se strašlivým nepochopením, mnohdy i bitím. Ta zvířecí vážnost převládá dodnes: nikdo se neusměje, všichni se tváří velmi zaměstnaně, ustaraně
1959
Má mladičká manželka mi kupuje můj první skutečný fotoaparát. Flexaret 6x6. Pracuju s ním dodnes - dárkyně zmizela
Léta šedesátá
Dostává se mi do rukou katalog výstavy Family of Man, jsem okouzlen a umiňuji si, že takovou knížku o rodině člověka nafotografuju sám. V té době také zpívá Roy Orbison, Rolling Stones pějí I can't get no satisfaction. Dělá to na mne ohromný dojem. Tancuju divoce rock and roll - ale někdy se mi při těch výstředních figurách opilá partnerka pozvrací - o 26 let později vidím, že to, co jsem vždy chtěl tancovat, se už provozuje: dnes tomu říkají break dance
1965
Čtu Kafkův Proces - zůstávám bez dechu. V roce 1988 si předčítám celou noc až k ránu Nesnesitelnou lehkost bytí (a to ještě v angličtině). Situace se opakuje
1966
Dívka s podivným jménem Bojmíra mi ukazuje nahou a prohnutou zadnici (lordozu). Mnoho tomu gestu tenkrát nerozumím - později to budu hledat bez přestání