To si tak jednou přivedu na svět potomka. Je to takové měkké, růžové spící nic. Znamenitě však ovládá své funkce: ono to umí sát mlíčko a vzápětí je vylučovat ze všech stran. Umí to vřeštět až muži, posud odhodláni hrát ochránce a lovce a záštitu před veškerým nebezpečenstvím, raději se zbaběle vzdalují za svým posláním. Není pro ně nic horšího než čelit nářku. Zkrátka správný muž ustrašeně mizí.

Musím se ochránit sama. Ostatně představa, že vedle pacholete musím poskakovat ještě vedle rozcitlivělého a starostmi znaveného mužského, je tak málo lákavá, že ani nepředstírám snahu zabránit takovému živiteli v odchodu.

Kdepak! Žádné srdceryvné scény ve dveřích s hladovým kojencem v náručí: "Neodcházej! Neopouštěj nás!", aby si sousedé přišli na své...

Všechno je jinak. Vždycky je všechno jinak než v oblíbeném filmu, kde krásný Harrison Ford naposledy cloumá s útlobokým make-upem, než naskočí do soukromého aera vyřídit si účty se svými stejně zazobanými partnery, aby pak, ještě bohatější a mužnější (ty interesantně prošedivělé skráně!) objal znovu svou dobře nasvícenou družku s miminem, jež se pěkně po americku pořád usmívá (dost možná že i to nebohé pachole je z umělé hmoty jako štědré poprsí jeho svěží filmové máti).

Ech, trochu jsem se zasnila...

Zkrátka: stojím na chodbě vinohradského činžáku, zrcadlo prozrazuje mé hrubě tesané rysy (ten rypák!), z postýlky se ozývá robě se svými oprávněnými požadavky (volně přeloženo: "DEJ!") a s úlevou a špatně maskovanou radostí vyháním toho svého samce na mráz. Konečně sama! Hned se prohryžu ledničkou a nemusím předstírat upejpavou... Ještě je tam kuřecí stehno a pár kremrolí a lososová paštika a zapékané vločky s medem (křupavé!) a domácí štrúdl a vzadu se krčí bílý jogurt (to kvůli "tajli"). Orgie. Všechno sním. Rovnou z hrnce. Mastná brada. Blaho. Nikdo mě nevidí.

Není nad to být chvíli emancipovaná, svobodná bytost.

Je bouřlivá větrná noc. Déšť a vichr se opírá do oken. Spím. I pachole vedle v postýlce. Sním o... - jaké sny může mít ženská v šestinedělí?

Uprostřed noci náhle procitám...

Slyším mužské hlasy přímo nade mnou. Někdo mi svítí baterkou do tváře.

To snad není možné! To samec, dnes s úspěchem vystrčený ze dveří, se rozjásal a se svými kumpány se určitě prodral dovnitř udělat mamičce (=mně) radost a pochlubit se kamarádům jaké faldíčky má jeho čerstvá dceruška. Nadechuji se k řízné nadávce. Ty to schytáš!

Otevírám oči: nade mnou tři chlapi jako hory. Fešáci! V černých uniformách, které jsou příliš sexy pro tento svět. Po zuby ozbrojeni. A tak mužní!

(Když to následující den vyprávím přítelkyním, nemohou se vzrušením nadechnout. Zjihle požadují, ať znovu a znovu popisuji: "jak vypadali?", "a nebála jsi se?" "a uvařilaś jim kafíčko?", "ach, já bych se tak vyděsila". A pak už jen samé "ááách", "jůů", "jéé". Ty potvory se docela rozdivočely - nic víc je nezajímalo než přítomnost těch černých zbrojnošů té noci nad mou postelí).

"Je to ona", ucedí ten s baterkou. "A kdo jste vy?", odvážím se pohotově. Těším se, co bude dál. Dobrodružství na mateřské dovolené! Až to budu vyprávět svým družkám!

Tak nadějně to začalo, ale ouha - žádný filmový příběh. "Oblečte se" (spím nahatá) "a pojďte s námi".

Návrat do reality a studené předsíně: pánové sepisují protokol - to průvan z noční bouře vyrazil mé dveře do bytu a pozorný soused, vracející se o půlnoci domů, povolal pro jistotu policii. Co kdyby něco... To tiché temno za dokořán otevřenými dveřmi mu nevěstilo nic dobrého...

Provinile se usmívám, naposledy se pasu na urostlých tělech tříčlenného komanda a konec - zavírám za nimi dveře. A s nimi i naději na rozmařilé pokračování.

Hupsnu do postele, abych dosnila ten příběh podle vlastního scénáře...

Dnešní noc nad mým bezpečím bděli muži zákona - další důkaz, že svého mužské coby ochránce nepotřebuji a že byl po právu zahnán. Stejně by bohatýrský nástup zásahové jednotky prospal, kanec jeden!).