Procházím životem vybavena pěkně po turisticku – připravena na jakoukoliv nepřízeň počasí a zátěž. Můj pomyslný baťoh , do kterého střádám všechny své zkušenosti a dobré rady, je povážlivě napěchován – věru mě v životě jen tak něco nevyvede z míry.
Své první zkušenosti, kterak zacházet s tím zvláštním úkazem, jakým je mužské pokolení, jsem začala sbírat už dávno v dětství. Pozorovala jsem zaujatě maminku, která dokázala nenápadně posouvat kroky a mysl mého tatínka tam, kam uznala za vhodné. Aniž by brala tatínkovi iluze o tom, že on je ten, kdo řídí rodinu a tento svět …
Rozhodující slovo měl vždycky tatínek, který byl námi všemi uznáván jako neochvějná autorita  - netušil však, že veškerou tuhletu velitelskou parádu vede tiše a po žensku jemňounce naše maminka. I my tři sestry jsme zřetelně tušily, že otec (a muži vůbec) je silný a respektovaný vůz, jehož volant třímá něžná ručka maminky (a žen vůbec). Byla to hra rafinovaná, důstojná a užitečná – naučily jsme se, jak na to…Jak na ně…
Aniž by do nás maminka hustila lekce správného (rozuměj obratného) chování, aniž bychom potajmu studovaly naučné brožurky o partnerském soužití, aniž bychom plakaly kamarádkám na ramínku, že „on nám nerozumí“, vklouzly jsme do života vyzbrojeny jemnou a účinnou směsí ženských zbraní. Brr, nechtěla bych být mužem!
A tak vím, že je lepší se mužů nikdy na nic neptat neb oni otázky nesnášejí. Stejně Vám neodpoví vůbec nebo neochotně a k tomu přesně to, co nechcete slyšet. Otázky „kam jdeš?“, „Co´s  tam dělal?“, „Kde jsi byl tak dlouho?“ či „kdy se vrátíš?“ jsou čirým zoufalstvím. Je moudřejší zacpat si ústa řízkem nebo dortíkem než vyslovit něco tak smrtícího…
Neptám se. Správný chlap má beztak soustavně špatné svědomí, nač ho ještě týrat.
A taky vím, že muž má vždy první a konečné slovo. Dopřávám mužům ten luxus pomyšlení, že oni jsou těmi moudrými, rozhodnými a neomylnými, na něž se upírají mé bezbranné a bezradné oči. Jaké blaho v mužské duši, cítí-li se v tomto krutém světě na chvíli vládcem! Za odměnu udělá, co Vám na očích vidí – vždyť Vy jste ta, která mu dodává pocit vítěze.
Cha chá!!! Ve skutečnosti plotna a lože jsou velitelským můstkem, odkud my ženy vyhráváme své boje – jemně manipulujíce svými drahými hrdiny…
Jsou však okamžiky, na něž jsem krátká i se svým rancem životních zkušeností. Na to, že můj milý přítel chodívá notoricky pozdě, jsem si už zvykla. Jeho proslulé „jen na minutku“ mě ubezpečuje, že si za takový okamžik stihnu v klidu uvařit kávu, napsat tento text a ještě se zálibně drbat na zádech.  Jeho „už jsem na cestě“ nepředstavuje 20 minut, jak byste asi očekávali, ale rovnou příležitost k návštěvě pošty, velkému nákupu na rohu a umytí vlasů. Omluvné „už se řítím…5 minut!“ mě ponechává v klidu a s přítelkyní dál vesele pomlouvám po telefonu to strašné stvoření jakým je chlap. Vytahuji filé z mrazáku a pomalu loupu brambory. Následuje „50 metrů!!! Uf a uf!“ To už sípu, právě jsem 15- krát prohnala po bytě pištící pachole, protože není nad znaveného potomka. Ještě koupel a hají hají a dítě chrní. Můj milý se  patrně nepatrně zdrží, pouštím se tedy nerušeně do vaření. Pokrm je na stole. Kouří se jistě i z mého přítele, to jak se žene ulicí, vybíhá schody a sápe se chtivě po klice…Mám přece smysl pro časomíru. Ó, jak jsem naivní! Vždyť život je plný změn. Přichází depeše: „Jen malé zdržení – obchodní jednání. Brzy, Sáří“. Nu, sama doma, to taky není špatné. Alespoň se pořádně naprásknu a nemusím nad talířem hrát upejpavou, která snad jen z rosy živa je. A už se láduji.
Však z principu, aby se neřeklo, snuji plán, jak krutě zmučím opozdilce. Marně bude žadonit, naříkat, slibovat. Zhyne bídnou smrtí, ten zlotřilec…Já se tady kvůli němu přecpu, sotva odfukuji. To on za to může! Ať si mě nepřeje, drtím kletby ještě na lůžku.
Je půlnoc. Esteticky uléhám, svůdně rozhazuji lokny  a číhám…To bude řež…
Je půl třetí ráno. Šramocení a tlumený pád v předsíni jsou neklamným znamením, že drahý je zpátky z obchodní schůzky…Po špičkách (dovedete-li si představit medvěda v baletních piškotech) si to brousí temný stín do postele. Nadechuji se k vítězné odvetě – a v tom mě předstihne rok a půlletá dcerunka: jásavým a zvonivým hláskem se ozve nadšené „TÁTA  TÁTA  TÁTA“. Raduje se, že nastává čas her a skotačení s rodiči. TÁTA  TÁTA zní do tmy tmoucí a já, zcela odzbrojena, vyprsknu smíchy a chechtám se  a objímám dcerušku i povedeného tatínka, ty své dva pacholky, a vím, že rodinná krize je zažehnána…