Poklidný večer. Rodinka jaksepatří pěkně pohromadě.

Otec (Jan) – renesanční bytost, jíž se vyhýbají roky, nikoliv však touha po dobrodružství.
Právě se vrátil z bohapustého večírku, všecek uondán, utancován, uhýřen. Se slovy „som prepitý aj prejásaný“ vstoupil do domu a za dveře neopomněl nasoukat několik neotevřených milostných dopisů, aby to vypadalo, že „Mistr není doma“. Za ta léta kavalírského obdivování se dámám si vypracoval dokonalý způsob, jak jim unikat. Gentleman věčně na útěku před rozvášněnými ženskými.
Kdekdo by mu mohl závidět, jak snadno umí získat přízeň dívek , ale -  upřímně řečeno, pánové  - kdo to má všechno zvládat? Není snadné být milovníkem, který nikdy neztrácí  důvtip, eleganci, mužnou sílu a doma nechodí v trenclích a zažloutlém tílku zvaném „vasil“, netahá nákupy a je vždy připraven okouzlit (a okozlit) novou oběť. Žádný splín, únava, kapající kohoutek, venčení pudla, špinavé nádobí a povinné večery u televizoru s manželkou.
Jak mu obdivně a trochu i lítostivě pověděl přítel Fanda: „Honziku, to musí dát strašnou práci být pořád mladej, viď?“

A syn (Sam) – taky pěkný vykuk, i když zdánlivě naprostý opak svého otce. Poklidný, usedlý, rozvážný. Pořád si něco kutí u počítače a o tom, že venku řádí jaro, ví patrně jen z toho, že jarní kalhoty se mu po zimě podezřele smrskly…Těší se pověsti mlčenlivého učence, což labilnější dívky mohou odstonat, neboť „muž, který mlčí, něco tutlá…“
Jsem však už protřelá pozorovatelka mužského chování a dívám se na muže se zdravou dávkou nedůvěry a podezření – v mých očích jsou to psi se soustavně špatným svědomím.

A ještě mimino (Sára) – podle všeho je rádo na světě: vydává radostné zvuky, kdykoliv spatří naše tváře. Dobře víme, že takhle pěkně se už na nás nikdo nikdy nepodívá jako tento cvalík. Vůbec mu nevadí, že Jan zuří nad poklesem bankovních úroků, že Sam se láduje česnekem a že já, velká Sára, mám dnes trhu a vlasy jak čarodějnice…

Večer.
Oba muži se vrhají k jediným uším (mým) ochotným jim naslouchat a už to do mě hustí:
Z  jedné strany (Jan) barvité obrazy z večírku: nový macatý půvab jménem Romana, rozchod se snoubenkou č. 126, a co povídala chlípného či moudrého ta a ona…(Ztrácím přehled).
 Z druhé strany (Sam) přičinlivé líčení obchodů na burze, počítačové novinky (vůbec tomu nerozumím, ale tvářím se chápavě) a do toho soustavné vrnění  zpráv a hlasů z jeho telefonu.
To vše korunuje radostné volání mrněte – líbí se mu mezi tolika hlasy. Jak v židovské škole!

Ne ne a ne! Kde je můj ztracený klid? Mizím do tiché náruče toalety, tam ke mně nic nedolehne. Usednu, nalistuji v knize (kde jsem to minule přestala?) a už čtu, svět nevnímám… I pánové se rozešli každý do svého pokoje:
Otec velkoryse ujal se vnoučete, které nadšeně piští neb nastává čas hry a škádlení. Syn tlumeně a pečlivě modulovaným hlasem hovoří s kamarády. Hm…To už ale neslyším, zavírá za sebou dveře, jistě nějaký obchod…Ale co – hovím si na toaletě a je mi dobře.

Vnouče, se zjevným smyslem pro dramatickou zkratku, ve vhodný okamžik rozbíjí tuto zdlouhavou idylku: nemaje pleny, plně využije toho, že sedí v dědečkově posteli a kaká a kaká. Donchuán Jan, nepřipraven na takový scénář, ztrácí hlavu a běží do pokoje za synem, ať něco udělá. Ten však právě tklivým hlasem něco šeptá do telefonu a nevnímá…Ani já nejsem ušetřena -  Jan bouchne pěstí do dveří, za kterými tuší mne: „GRRR!!!“
Za chvíli Jan znovu vybíhá – kakající batole není právě vhodná dekorace v životě svůdce.
„Same! Kaká mi tu Tvé dítě!“ ………….Nic.
„Same! Mně do postele!“ ………….Nic. Sam vytrvale telefonuje zajímavě chraplavým hlasem. Jan znovu vybíhá ze svého pokoje. Vybrané způsoby mu nedovolí otevřít dveře bez vyzvání, bezmocně jen zařve: „SAME! TVÉ DÍTĚ! KAKÁ!“ Ale Sam (živě si ho představuji) nerušeně dál šeptá cosi do sluchátka…Jan se vztekle vrací a cestou alespoň bezmocně zabuší na dveře, za kterými se ukrývám: „Sáro! Co tam děláte? Grrr!“ Neudržím se a řehtám se jako kobyla.
Dokonáno. Pachole se má k světu. Jeho životní projevy  však nenacházejí pochopení  u vůdce smečky. Sam se nonšalantně vrací ze své ložnice, ucho ještě červené, v ruce třímá neohroženě své telefony. Jsme zase všichni pěkně pospolu:
Jan  (otec) zuří. Dítě (mé) se směje. Postel (Janova) je dočasně nevhodná k láskyhrám. Sam (syn) se nechápavě rozhlíží: „Co ten povyk?“ Jsa přivyklý na emotivnost rodinných setkání, kde se běžně mísí zpěv a hlasité výkřiky, divé debaty, vášnivé dialogy, smích a tance , s výrazem neviňátka se omlouvá:
„Já myslel, že máte zase nějakou bojovou hru“.

Vždyť vám to říkám: jako v židovské škole…