česky česky        english english

Texty

Svéráz manželského sexu



Poctivě jsem nakojila 10-měsíčního cvalíka (a stejně pořád slyším, že roste jako z VODY) a vydatně nasytila toho svého mlsného muže (a přesto pilně šmejdí v lednici, čím by se dorazil). Pro dnešek mám odslouženo. Dychtivě zalézám do vany a nechávám se objímat vodou. Už nemusím před nikým zatahovat břicho, duchaplně rozmlouvat a hlídat své rozmary. Už nemusím hrát „paci paci pacičky“ a nechat se kousat do nosu a nastavovat vlasy ke škubání. Tupě hledím do proudu vody.
Stačilo pár měsíců, abych zjistila zásadní věc:
  • děti jsou snadno omyvatelné a prakticky nerozbitné a vítězí ten, kdo je unaví až usnou vysílením
  • muži se nade vše rádi sdružují, pijí a močí (nárožní domy by mohly vyprávět).
Tato zjištění mne jednou provždy zbavila strachu, že dítěti zlomím vaz či nožku, jakmile se ho dotknu – a jak se dovede radostně zmítat při pokusu provléci jeho ručku do rukávu! Při pohledu na jeho faldíky spíš očekávám, že po každém pádu se měkce odrazí, zapéruje a opakuje pohyb jako na trampolíně.
Rovněž se nebojím, že přijdu o svého mužského. Vedena pradávnou úvahou, že každý lovec jednou zleniví a ještě rád se připlouží k rodnému ohništi (s plnou ledničkou, čistými fuseklemi a ženou, která už ví, kde na zádech má rád drbání), nevyhlížím vystrašeně u okna příchod miláčka. Pokaždé, když jsem se chvěla hrůzou, kde ten můj je a co se mu asi stalo, byl spolehlivě mezi kamarády, v báječné náladě a velmi zdráv. Ne nadarmo místní tisk označil zdejší hostinec U Jirásků za „pilíř Vinohrad“. Jak zbytečně  a naivně jsem v duchu vybírávala smuteční klobouk (a to mi klobouky tak sluší!)…
Takto pěkně si přemítám, voda šplouchá a jsem zase na 15 minut svobodná a bez závazků.
Probouzí mě chladnoucí lázeň a podezřelé ticho. Hups! A už pádím zkontrolovat, co se děje. Že já raději nezůstala ve vaně!!!
Děťátko dokázalo otevřít fotoaparát (pochopitelně s filmem uvnitř) a rovněž láhev limonády,  pěkně barevné a lepkavé, a už prolévá vnitřek Canonu, sebe i knihy, které si pohotově vytahalo z knihovny. Nezbývá, než kapitulovat před jeho obratností :“Sárinko, Ty jsi ale šikovná holčička“. KURNIKŠOPA, jak to dokázala?– nemohu jí upřít jistou zručnost.
Co tady tak smrdí?!! A už se ženu do kuchyně. Za chvíli pachole napodobuji a liji vodu do zčernalého hrnce a pánve – dnes večeříme uhlí…To můj zodpovědný muž řádil u plotny jako průjmové onemocnění. A pak, zmožen, ulehl na chvíli na zem a teď spí a spí a spí. A hrnce kypěly…
A já tam teď lítám s kýblem a hadrem a vystrkuji na něho nahou zadnici, jak myji upatlanou podlahu, dítě, hrnce, knihy…
Podezřívám ho však, že, kanec jeden, si leží pod novinami a po očku se kochá, jak se tam zmítám se všemi svými nahatými vnadami. A najednou vím, že se na něho nemohu hněvat, protože ještě stále se na mě dívá jako na předmět své touhy. Ani nedutá. Znovu namáčím hadr do kýble a myji a myji  a myji a už jsem u jeho hlavy a noviny zašustí, jsou odmrštěny a on mě chňapne do náruče a já vím, že dnes už tu podlahu nedomyji…