česky česky        english english

Texty

Mé temné dětství



Znáte to:  jak dojde na dětství, v tu ránu lidé zapomínají na soudnost a pravdomluvu. Mají plnou hubu přeslazených vzpomínek a zamotávají se do nostalgických šatiček a náruče všechápajících rodičů.

Buďto lžou Vám -  nebo sami sobě, to když je dětství natolik zdecimovalo, že si ho sami před sebou malují na růžovo, aby ho dokázali vůbec strávit.

A to já směle pravím: dětství má být noční můrou, teprve pak jste připraveni čelit všemu, co na Vás život chystá.

Rodiče mi nerozuměli a mé dětství byl běh mezi jednotlivými křivdami – zákazy – školními přestávkami a nedělními vycházkami s rodinou…Díky tomuto realistickému dětství  zbaveného romantiky a užvatlaných příbuzných jsem nanejvýš odolná a otužilá – věru mě nic nezlomí ani nepřekvapí.

Mé mamince se třemi dětmi na krku mnoho času na zasněné recitace poezie a hopsání v orosené trávě nezbylo. Zato si vzpomínám, jak zlomyslně pozorovala a kriticky hodnotila velikost kalhotek a podprsenek svých sousedek. Ty nešťastnice tehdy věšívaly každou sobotu prádlo na společné sušáky na dvoře – marně je maskovaly cíchami a ubrusy. Má matka neměla slitování. Pochopila jsem, že život je neustálý boj o udržení pozice a že ženské jsou potvory, jimž je lépe se vyhýbat a neradno jim věřit jediného slova.

Olbřímí kalhotky – špatně. Taková ráda zbaští nač přijde, dře za ni manžel, zatímco milostpaní sedí u kadeřníka nebo v cukrárně a ještě k tomu vyzývavě kroutí tou svou velkou prdelí na mužské v baráku. VARI VARI !!!

Mrňavé kalhotky – taky špatně. To je ta fuchtle odvedle, je to samá diéta a manikúra a hopsavý aerobik, o kterém se maminka neomaleně vyjádřila, že je to dobré leda tak na rozhánění větrů… Na práci ji neužije, křehotinku, a ještě nám tady oblbuje chlapy, kteří se pak nedovedou trefit klíčem do zámku a vracejí se provinile až nad ránem.

O podprsenkách se nehodlala ani rozšiřovat… Je však nepochybné, že majitelky trojek, čtyřek, pětek, … nepatřily k jejím favoritkám.

Bydleli jsme  tenkrát v paneláku, v němž byly společné nejen kočárkárna a sklepy, ale též zvuky… Všude nás bylo plno. A když jsem vítězoslavně zalítla na toaletu oddělena papundeklovými dveřmi, zato konečně sama…ozvalo se po deseti minutách tatínkovo netrpělivé bušení: „CO TAM DĚLÁŠ?!“ Vštípená úcta k rodičům a slušné vychování mi nedovolily odpovědět popravdě. „Tatínku, kde je vosk na lyže?“, na chvíli to zabralo a hlava rodiny znepokojena takovým dotazem se hnala hledat v šuplících… Naučilo mě to odpovídat na jiné otázky než na ty kladené: mluvíte, mluvíte, nikoho neurazíte. Od té doby dovedu taky zarytě mlčet – velmi důvtipné a vděčné.

Nedělní oběd v kruhu rodiny? Dodneška mi je v neděli úzko… Znovu cítím dušené hovězí  a šťouchané brambory  a já sedím u talíře  a se sestrami se něčemu hloupě smějeme, až otec mocně bouchne do stolu: „při jídle se nejí!“ A už se dusíme a hryžeme do rtů, jen se proboha neuchichtnout.

A pak mě jednou maminka zatáhla ke skříni a v ruce svírala podprsenku  a má chlapecká hruď se hrůzou ještě víc připloštila…

Stud mě provázel celou dobu mého nenápadného dospívání. „Maminko prosimtě…“ byla má universální odpověď na snahy mé matky  zahnat mě do světa žen… Brrr…

Když jsem se vším tím prodrala,  ošlehána a podrápána výchovným procesem, stála jsem na okraji dospělosti: holka zdravě okoralá, otužilá a cynická.

Mé přízemní a fádní dětství budiž požehnáno…