Už je to tak – ne muži, to ženy jsou pravými akčními hrdiny. Žena totiž, aby prospívala, zářila a tetelila se blahem, potřebuje vzruch, akci, nebezpečenství!
Muž živočišný a posedlý – to je to, co tajně závidíme sousedce, když se zase rve s tím svým primitivem na pavlači…
Proč by si jinak ženy vybíraly takové kreatury za partnery, s nimiž je dozajista čeká už při snídani krvelačná hádka a brýlemi špatně maskovaná modřina pod okem?
Proč  by si donekonečna, nepoučitelně namlouvaly stále stejné typy padouchů, kteří jim zahýbají kde se dá jako by měli motolici?
Proč jinak si ženy, ač mají milujícího manžela, chápajícího a oddaného, zlepšují apetit četbou vášnivých románů anebo slzami v bijáku nad dojemným hollywoodským příběhem?
Potřebují vzruch – rozhoří se pak do krásy jako dřevem nasycený oheň, který předtím skomíral a dohasínal v popelu…
No co myslíte: proč býváme někdy tak nepochopitelně protivné na své milující muže? Vysíláme mu signál – tak už se, miláčku, odhodlej a zařvi na mě, prožeň mě s opaskem kolem stolu až budu celá říčná pištět strachy a vzrušením, pohádej se se mnou, poper se, buď zvíře…
A my se budeme bránit a ječet a hádat se  a odmlouvat a ustrašeně (a nadšeně) prchat a ž budeme sotva popadat dech, tváře rozpálené, kůže zpocená…a tehdy touha vstoupí do dveří…