česky česky        english english

Stories

O mužích jen dobře



Sedím s přítelkyněmi nad kávou-čajem-vodou-vodkou-vínem-slivovicí-zmrzlinou-chlebíčky-oříšky-čokoládou-klobáskami... Zkrátka obvyklý babinec, který se koná pravidelně jako měsíční cyklus, je však radostněji očekáván.

Přítelkyně Ida, krasavice a fotografka, spustí jako první a jede jako to oko na punčoše:

"No holky, přišel si za mnou chlápek pro svou fotku. Říkám si jupííí, dnes si konečně koupím ty senzační boty z výlohy, on je totiž prachovatej a objednal si tu fotku pro manželku do ložnice. A on vám na mě už ve dveřích Ido, na férovku, jsme oba dospělí, Vy mě sexuálně přitahujete, pojďme se spolu vyspat... No já koukám jak vrána. A že ne, že mám přítele a láry fáry. On se mi stejně nelíbil."

Chápavě přikyvujeme a doléváme si. Zkouším ji uklidnit: "no jo, chlapi jsou takoví, tak to zkusil, to je normální. Hlavně že si koupil tu fotku, ne? Ukaž ty boty, ať můžeme žasnout!"

"On si nic nekoupil a odešel..."

"Cože?!! To je ale potkan (chudák, idiot, prďola, mizera)" - a už se do něj pouštíme všechny tři jak tu sedíme. "Kdybyto byl frajer, chňapne fotku, zaplatí i s přirážkou za trapnost a maže. Ale toto! Co to je za hlísta?" Rozčilujeme se jako jeden muž.

"Holky, stejně je bez těch mužských volněji na světě", odhodlaně odvádím řeč. Chlapík je ostatně dávno ukamenován nadávkami. "Ten můj ufrnknul včera s kamarády na venkov. Tak mu povídám ne abych Tě měla zítra zase doma. Je tam dva dny a ještě se neozval, syčák. Ale já mu taky nezavolám, mám svou hrdost", kasám se před holkami.

/Nenápadně pokukuji po telefonu, třeba mi poslal SMS...Neposlal. Já ho zadupu!/

"No to máš doma ráj, Sáro. Nemusíš mu vařit, poskakovat kolem něj. To ten můj se nehne z bytu - prý že mu je se mnou dobře. A pořád ty jeho návrhy... říkám mu neblbni, to už máme za sebou. Holky, já si odpočinu akorát s vámi", dolévá si vína Renata.

Jitule se rozněžní: "Renato, vždyť Ty máš doma poklad. On Tě miluje! On naléhá... jéé!"

Renata zchladí Jituli neprodleně: "když TO na Tebe naléhá ráno v poledne večer dennodenně ba i o státních svátcích, taky bys raději menstruovala, prala a žehlila."

/Posílám tomu svému tulákovi zprávu - jeho telefon je však vypnut. Kanec! Sedím jak na jehlách - kde jen může být?!/

Kvapně se loučím a pílím domů, zatímco mé drahé přítelkyně načínají další láhev a zalamují krkem svým nepřítomným mužům.

Třeba se mu něco stalo, honí se mi hlavou.

Zabili ho.

Představuji si, jak sotva 10-měsíčnímu potomkovi vysvětluji, že je napůl sirota neb tatínek zhynul hrdinnou smrtí.

On je mrtev a já si s holkami klidně popíjím a baštím.

Teď budu na všechno sama.

Co si jen počnu?

S kým se budu hádat?

Měla bych zavolat na policii. Budu muset potvrdit jeho totožnost, až miláčka najdou ležet někde v krvi.

Ach já nešťastná!

Snad netrpěl.

Tak hezky nám bylo spolu.

Je půlnoc. Vrčí telefon: teď mi řeknou, že jsem vdova. Bůůů...

Hu! To miláček rozverně volá, patrně ze záhrobí, že ještě s kamarády musí něco dokončit, takže až zítra večer... do toho řve ryčná hudba, šplouchání bazénu, smích, cinkot...

Dál neposlouchám. V duchu strhávám smuteční černý šat a oblékám bílou řeznickou zástěru:

Já Tě rozšrotuju, až Tě uvidím!