Zchvácena svým vlastním životem na plný úvazek, upadám do pohodlného gauče a jako na oltář se upírají mé zraky do rozjásané zářící obrazovky televizoru. Tam jistě naleznu klid a harmonii a dokonalé, lehce stravitelné štěstí… Spolehlivě usínám a představuji si, že jsem UNIVERZÁLNÍ ŽENA  z TV seriálu:
Vedu velmi obvyklý život. Jsem nemladá nestará. Nezatížena žádnou výraznou vlastností – ani pitomá ani geniální, ani krasavice ani šereda. Pravidelně ráno vstávám, snídám, čtu noviny. Pracuji. O sebe pečuji.  Žiju manželsky a rodinně. Sleduji televizi. Menstruuji. Pomlouvám přítelkyně a jsem jimi pomlouvána… Zkrátka běžný život.
A vím, že:
Zamilovat se není jen tak, neboť je třeba muži nejdříve vytrvale čelit, klást mu překážky – a i když už mě to vůbec nebaví, odcházet ze schůzky zásadně před desátou večer. A  ačkoliv se to už nedá vydržet, tak je třeba se tvářit, že sex je něco, co slušná žena dovolí až v 6. díle.
 A ani tehdy nemá vyvolený seriálový muž vyhráno: musí protrpět kulturní představení, kam, svou lásku pozve (pokud možno na muzikál, aby ho to nevyšlo příliš lacino a aby jeho trýzeň trvala obzvlášť dlouho).
Slečně (= já) mezitím vyhládne – musí se do restaurantu. A pak  KONEČNĚ domů.
Romantický večer při svíčkách… Ksakru, vosk zapatlal celý stůl i koberec. Oblíbené cédéčko přeskakuje. Jejda, jak si jen sundat ty punčochy, stálo to takových peněz a on mi je, nekňuba, určitě roztrhne…A teď se mi chce čůrat – a jemu taky.
Teď bych si měla sednout asi nějak esteticky. A zasněně přes šňůry s mokrým prádlem hledět na panorama Žižkova. A taky vést zajímavé řeči (to platí pro oba!).
Ježíši, tak už něco udělej! (zlostně ponoukám v duchu svého vyvoleného): kdo má v těch střevících  vydržet… Šaty mě tísní (neměla jsem se tolik nadláskat). Romantika neromantika, zblajznu ještě tyhlety oříšky, zatímco můj miláček podruhé zmizel na toaletě…
Teď nezbytný taneček. Objetí. Předehra. Hra. Dohra. A je to. Máme to za sebou.
 Snad nechrápe.
 Ráno si  musím přivstat a namalovat se, ať se mě nevyděsí. Vždyť v televizi se hrdinka probouzí vždy s dokonalým makeupem (patrně s ní ložnici vedle milence sdílí i smečka vizážistů a stylistů) a nádobí je umyto a ona vychází na terasu v průsvitném župánku.
Slunce. Palmový háj…Přichází za ní on a cosi jí šeptá do ouška, ale mořský příboj mu krade ta slůvka…
Je to dřina žít jako seriálový hrdina: tak dokonale, tak příkladně…

To moje přítelkyně Markéta mi vyprávěla příběh podle jiného, režnějšího scénáře:
Zlomena nevalným vztahem s polointelektuálem, pochopitelně ženatým, rozhodla se přijmout pozvání slovutného bonvivána. Nadchlo ji, že alespoň nekecal, jak má rád SPORT- KULTURU- KNIHY – byla po těch letech, kdy ztrácela čas s vykuky typu „má žena mi nerozumí“,  alergická na podobné plky.
Tento muž totiž měl rád „sportkulturuknihy“- hlavně když to mělo ženské křivky, sukni a vůni. Na rohu si ještě dala na kuráž brandy a už stoupala po schodech za ním. Žádné svíčky. Žádné řeči o nepochopení – naopak přišel se svěží verzí „má manželka mi rozumí“. Žádné půjčené byty od kamarádů a opatrné telefonáty.
A hned ve dveřích ji vášnivě uchopil, v náručí odnesl dovnitř a rovnou odhodil na postel. Byl to ostatně jediný kus volné plochy – všude jinde se povalovaly obrazy, štětce, barvy, dopisy, sklenice, podprsenky, kytara, kožešiny…Divoce se s ní líbal. Tancoval rock´n´ roll. Hnětl ji jako těsto. Škrtil až se zajíkala. Laskal po celém těle. Smýkal s ní jak s loutkou. Okusil každý její záhyb. Řval jako lev. Hrál si s ní. Seřezal jí zadek jako malé holce. A pak zas hladil až kvílela. Jen ke skutečnému milostnému aktu nedošlo. Oba uříceni a mokří se pak jen svalili a spali.
A Markéta, čerstvě zamilovaná, se ráno řítila ke mně, aby mi líčila, jaké to bylo:
„Sáro,  to je CHLAP! Nedovolil mi ani, abych se šla osprchovat – prý co ze mne pak slízne? Vždycky jsem si přála být vášnivě pomilována, ááách… “
A rudá pomyšlením na tu animální divočinu mi přerývaně vypráví o své nové něžné lásce, o svém nápadníkovi, který se ani trochu nepodobá nedokrevnému krasavci z televizního seriálu.