Dlouho jsem žila v naivním přesvědčení, že má-li některá má přítelkyně  velké trápení a žal, je mou povinností všeho nechat, neprodleně se za ní přihnat, zachraňovat ji a vyhánět její temné myšlenky z naondulované hlavy. Ó, jak jsem se mýlila!
Co na to padlo flašek vína (Jitule), vodky (Alenka), griotky- brrr! (Irena), whisky – to už je lepší (Lenka), metaxy (Evička) a domácí slivovice (Helenka a nakonec každá)…
Kolik tklivých příběhů jsem musela vyslechnout. Kolik hodin jsem s holkami proseděla na zemi, v okně, na schodech, v posteli, v kavárně, u telefonu…div, že nemám na zadnici mozoly. Kolik učených řečí, psychologických pouček, freudovských výkladů a naléhavých rad jsem musela těm nešťastnicím povědět…než jsem přišla na to, že ŽENSKÁ K TOMU, ABY BYLA ŠŤASTNÁ,  SE MUSÍ TRÁPIT. A běda, když jí to její trápení chcete vymluvit.
Má stará dobrá přítelkyně Jitule je „némlich„ stejný případ: nejdřív uvzlykaný telefonát – beru s sebou 2 láhve vína a čokoládu a propečený bůček (to ona ráda a doma má jen suchary a mrkev) – ona bulí a sype stížnosti na toho či onoho mizeru  - já radím až mi huba hoří, ať ho nechá – ona stejně neposlouchá a lituje se a celé je to k ničemu.
Až dnes vím, jak zbytečné je radit nešťastné holce. My ženské se totiž svým trápením ujišťujeme, že dýcháme. Láska nás musí bolet, aby stála zato.
Protože co bychom pak vykládaly kamarádkám, když je v noci vyburcujeme telefonátem z postele, abychom jim dychtivě a vítězně oznámily: „Já jsem tak nešťastná!“