Mnohokrát jsem si lámala hlavu nad tím, proč je v mém životě všechno jinak než u ostatních. Člověk se neubrání srovnávání – a v mém případě spolehlivě dojde k závěru, že asi dělám něco špatně… Proč jen nejsem jako ostatní dívky a ženy?

Co jsem jen vyslechla žaluplných historek o tom, jak byly mé souputnice obtěžovány a nechutně zmermomocňovány v práci. Když mi Adéla už podruhé líčila, jak se bojí kráčet parkem k domovu, neb se tam na ni znovu vrhl CHLAP!, pojala jsem podezření, že se do parku těší. Dobrodružství! Akce! Až to bude vyprávět holkám v kanclu!

Co se v tom parku dělo, ví jen Adla – nám líčí souboj s obrrrovským mužem, který spíše zvířeti podobá se. Holky přestávají zírat do počítačů a dláskat čokoládu (na nervy)…
„A zezadu mě objala tákováhle chlupatá pracka…Začnu vřeštět. On mě chňapl jako rohlík… (76 kg!) Pištím. Biju a kopu kolem sebe. A on temně bručí a funí a táhne mě do křoví. Už mi roztrhl tu krásnou červenou bluzku. No vidíte to, holky, tady jsem ji přinesla ukázat… Je úplně rozervaná. Ty svaly! A pak se najednou objevil nějaký děda se psem. A že zavolá policajty. A chlap zmizel. Normálně mi utekl. A děda jestli mi nic není. A už po mně, sviňák, kouká, jak tam stojím napůl nahá… Prasák jeden…“
Dívky jedna vedle druhé láteří, jak ten penzista překazil celý příběh. Dnes na skutečného mužského nenarazíš.

Tak si krátím cestu přes most. Už se stmívá. A za sebou slyším mlaskavé zvuky trepek…Nějaký obtloustlý sportovec pod rouškou tmy vyběhl shazovat kila. No, s takovou rychlostí je to dobré leda na rozhánění větrů. Ale proč má ty papuče? Na konci mostu, v podchodu, odtuším, že o zdravotní běh tu nejde…
Ten filuta daleko nedoběhl – čeká na mě ve tmě, papuče  mlčky přešlapují. Chybí mu jen odpadkový koš – takový taťka z paneláku s pupkem a manželkou a nevalnou budoucností. Vztahuje po mně ruku a to se mi vůbec nelíbí: „Jdi do hajzlu!“, výhrůžně na něho zaječím.
A on: šel!!! Jenže s takovou historkou přece nepůjdu mezi holky – vždyť by mě politovaly. Jaképak dobrodružství? Nebezpečí? Nic!

A tak zklamaně kráčím domů. Alespoň nějakou peprnou hádku! Kolikrát už jen jsem žasla nad tím, co talířů létalo u kolegyně Pavlínky, když se ten její tahal zase s tou fuchtlí od vedle. A pak to udobřování. A v pondělí svorný nákup nové jídelní soupravy. A usmiřovací večeře při svíčkách. Ta romantika.
Vystupuji po schodech a vedle od sousedů už zdáli zní povzbudivě: „Ty mrcho! Kdes zase byla! Já Tě …!“ a pištivě: „Nesahej na mě! Nejsem žádná Tvá služka!“
 Mlask! Prásk! Bum!
 „To si ještě povíme, kdo je tady pánem!“
 „Vypadni! Sbal si věci a nech mě…!
 Dupot přehluší příval slov. „Věro,  neprovokuj mě!“
 „Opovaž se … Vašku! Nee…nee! Zavolám..!“
 A varovně „Ty… Ty…“
„Nenávidím Tě!“
Takové pěkné podvečerní, romantické nokturno. Obvyklý scénář… Než dojdu do 3. patra, kufr už stojí za dveřmi… A do noci přemlouvání :“No tak neblbni, Věrko…“
Vzlyk: „Ty už mě nemiluješ?“
„Věruško, vždyť já se o Tebe bál… no ták…“
„Vašíku, nastydneš se, pojď už dovnitř, no pojď…“
To by v tom byl čert, abych se nedokázala taky pěkně po žensku pohádat. Samce rozdráždit, až práskne dveřmi. Odhodlaně odemykám a vstupuji… nedočkavě se rozhlížím, kde je ten můj chlap. Já mu ukážu! Já ho rozčílím, že se z toho nevzpamatuje. Honem vymýšlím téma.
A mám to : „Můžeš mi říct, co tu celý den děláš? Já lítám po městě jak splašená, táhnu se s nákupy jako soumar, v práci mě otravují s novými smlouvami a přijdu domů a Ty…“
Tak nějak bych to byla vychrstla do tváře svého partnera. Jenže:jako na potvoru vychází z kuchyně a se zářivým úsměvem mě zdraví: „Miláčku, večeře je prostřena…Sluší Ti to…“

Jsem odzbrojena. A v práci odsouzena opět k potupnému mlčení.