Páteční dívčí sněm, tentokráte u mě doma. Babské tlachy.  Opět jsem se s přítelkyněmi sešly u jednoho stolu. Muži byli zahnáni na útěk tu do hospody, tu do posilovny (a jak rádi mazali!). Někteří za trochu té volnosti  byli ochotni se ohánět i žehličkou, hlavně nezůstat  doma až se ženské, ty jedubaby začnou scházet…
Řeči plynou v obvyklém sledu. Zdvořile a s předstíraným zájmem vyslechneme co naše matky, otcové, sestry, bratři, dětičky. Lepší to je, když se dostáváme na téma manžel – přítel – milenec – lump a „on je ženatý“. Obsah láhve je ždímán nenasytnými hrdly, inu při takovém vyprávění rychle vyschne v krku… Dámská jízda se rozbíhá naplno. Sklenice s dívčím likérem se plynule naplňují a prázdní, oči mých přítelkyň (do těch svých nevidím) se samou náruživostí lesknou a tváře povážlivě rozhořívají. Padají slova odvážná, řízná a chlapská.
Oj, muži, buďte rádi, že nás neslyšíte!
A načíná se nové téma: jaká je to otrava se pořád holit a jaké kejkle a stroje a masti jsou k tomu třeba, aby ony tajné partie zůstávaly stále hladké…
Troufám si oponovat: „Holky, co blbnete, přece když nás tak Pánbůh stvořil, jistě tím něco sledoval, ne?“ To jsem ale neměla dělat…
„…seš ňáká divná, dyť chlupy jsou odporné“, sype se na mou hlavu. „Ty nepoužíváš deodorant?!, bez toho to přece vůbec nejde, jinak je to cítit…“, zní výhrůžně.
„Holky, vzpamatujte se, a proč jste to teda  nedělaly před deseti patnácti lety, he?“
Každá se ošívá jako že neslyšela. Jenže dobře vím, že jsou to všechny do jedné pamětnice pamětnice oněch časů, kdy břitvy se proháněly jen po mužských vousech.
„To chcete říct, že když jste se dřív, před lety, neholily, tak jste byly odpudivé a páchnoucí smraďošky nebo co? A jak jste teda vůbec  mohly mezi lidi? A chlapům to tehdy nevadilo?“
Cítím, že jsem osamělým majákem v tomto moři běd a plamenná obhajoba pokračuje:
„Vždyť vy vlastně přiznáváte, že ženská je něco hnusného a čpícího a dokud to „něco“ nezamaskujete a nepřebijete chemií, tak nemůžete chlapům na oči? To jste pěkné slepice a  ti vaši chlapi chudáci!“
Holky nevěřícně hledí jak péro z gauče . Nesouhlasí jednotně, leč zrnko pochybnosti přece jen zpozoruji. A už se nadechuji:
„A vaše neholené matky a babičky a prababičky byly v mládí nechutné kreatury, no né? No tak se vzpamatujte! Myslíte, že ti jejich nápadníci z nich nešíleli? Určitě věděli tisíckrát lépe než vy dnes, co to je, když „ženská voní“. Tyhlety ženské se jim líbily i  bez holicích strojků v kabelce.  Vždyť jste úplně zpitomělé reklamou – všechny jako ovce – co se vám řekne, to uděláte. Hned do krámu ať jste každá stejná. Jako kloni.“
Pohotově dolévám, abych odvedla pozornost. Kdepak, tyhlety odchovankyně kosmetického průmyslu už nepřesvědčím.
A v duchu si připomínám, jak přítel Jan (ano, ten věrný průvodce mých vyprávění) – a ten něco o ženách ví -  přesvědčivě pěl ódy na magické kouzlo lidské vůně. Jinými slovy:
Jak je krásné a neodolatelné pro chlapa , když žena pěkně voní sama  sebou. Jako chléb. Jako jablíčko. A že v tom je ukryto veškeré tajemství lidské přitažlivosti. Že co svět světem stojí se muž a žena milují, když si navzájem voní. Protože to je přírodní chemie, do které naštěstí žádný průmysl nemůže kušnit.

Vzpomínám, jak častokrát  Jan po 10 km běhu podél řeky, ještě všecek uřícen a zplaven, přijal dámskou návštěvu. A věřte mi, soudné čtenářky a čtenáři, že dámám voněl nade všechny Hugo Bossy a Pako Rabanny…Čenichaly k jeho kůži jak smyslů  zbavené.
Jeho dobrý přítel, rovněž ozdoba dívčích deníčků, nadto vzdělanec, doktor Josef , to korunoval tvrzením hodným muže:
„Jene, jak chlap vejde do ložnice za ženskou a její vůně ho nepraští hned ve dveřích do nosu, tak má hned odejít. Tam mu pšenka nepokvete.“  A to je hlava študovaná!

Voňavé dny vám přeje Sára Saudková