K mé oblíbené kratochvíli, kterou rozmařile odkrajuji čas, patří fotografování. Jsem povahy živelné ba živočišné, fotografuji tedy lidi, pohříchu svlečené. Zátiší a krajinky si nechávám na stáří, až zmoudřím do důstojné uvážlivosti a klidu. A  pozoruji se zaujetím, co pouhé pomyšlení na akt fotografování provádí s lidmi. Se ženskými zvlášť. Promítají si do této činnosti veškeré své neřestné představy. Zálibně a připitoměle se přitom usmívají, neboť jsou svatosvatě přesvědčené, že fotograf je pěkný lišák (neřád, zhýralec, nemrava  a kdesicosi).
Zkrátka mám podezřelou zálibu.
Tuhle jsme se sešly na obvyklém dívčím-babském sněmu u kamarádky Ireny. Po šťastných rozvodech panuje u ní doma posvátné, volnomyšlenkářské ovzduší. To se to pomlouvá, kušní, drbe, pletichaří…Rády se tam, my ostatní dívky a ženské,  scházíváme, protože není nad svobodné území, kde není třeba ztišovat hlas a rychle měnit téma debaty, jakmile se objeví manžel. Irena manžely už nepěstuje a jde jí to podezřele k duhu.
Probraly jsme u mizející pečené husy se zelím a piva kdeco od obvyklých menstruací, nevinných i vinných flirtů v zaměstnání až po rady, jak se vměstnat do loňských šatů (které se bůhvíproč opět přes zimu ve skříni smrskly)…došlo i na mé „pochybné zaměstnání“.
„Ty, Sáro, ale to musí být pěkná divočina, ne? Takhle fotit ty nahatý lidi…A co mužský, oni se nestydí? A nebojíš se?“ – to přítelkyně Kateřina se už neovládla a hlas se jí vzrušeně chvěje. Odezírám přesně, co se jí honí hlavou:
//…takový fotograf…jé…pomalu svléká svůj model. Dotýká se ho. V ateliéru jsou jen oni dva…Podmanivá hudba hraje. Oheň v krbu praská, světla lamp sálají, horko k nesnesení…Už se to nedá déle vydržet…fotoaparát se kácí k zemi následován i fotografem . Divoký tanec, při kterém se odhazují poslední zábrany i ostych i mravná předsevzetí i prádlo. Všechno se hroutí k zemi, dekorace, stativy, hromy a blesky. Sodoma a Gomora. Umělec strhává ze své oběti blůzku (trenýrky) a…//
Nerada, ale přetrhávám snění a zaháním milou Káču zpět do nemilosrdné reality:
„To určitě! Představ si, jak kolem Tebe žhnou žárovky a Ty koukáš vyfotit si to svoje vznešené umění a neprozradit, že jsi nervóznější než ten nešťastník před objektivem. Pak se Ti zasekne aparát, zakopneš o stativ, zapomeneš založit film a za hodinu už musíš doma vystřídat chůvu…To se to pak blbě hýří.“ Zahryznu se do propečeného stehna a pokračuji:
„Tuhle jsem fotografovala akt mladého muže, fešáka.“
„Jééé!“, zaúpí zjihle svita mých lačných přítelkyň, „A co, byl pěkně rostlej?“ , dorážejí unisono.
„Holky, ale vy vážně myslíte jenom na to. Já vám ho potřebovala mužně, v erekci.“
 „Jůůů!“, zapiští stůl a čeká, co bude dál.
„To není žádná sranda. Já stojím na štaflích, pálím na něj světla a jsem ráda, že nesletím i s aparátem. A číhám na správný okamžik…“
„No a pomohla jsi mu nějak aby jako to…?“, povzbuzuje mě ta nejdychtivější z nich, Helenka.
„Helčo, co blázníš! To je řehole, žádná prča. Já hledala po bytě pornografický časopis, aby si jednou rukou listoval…“ „Chi chi chi,  teda Sáro, co kecáš, že si neužíváš… to bych taky chtěla být fotografkou, hi hi!“, piští rozpálená Helenka.
„Holky, jediné, co jsem našla, byla knížka ‚Děvčátka, na slovíčko‘. Je tam mnoho vyobrazení, dokonce i průřezy a grafy…povídám tomu mládenci, určitě to sepsal nějaký chlívák… No, holky, byl to profík. Knihu odmítl, asi ji už znal. A pomohl si sám. No a já tam nad ním stála na těch pitomých štaflích a ostřila a mačkala spoušť jak divá.“
„A to je všechno?“, neskrývají zklamání mé souputnice.
„Jo, všechno. Žádné techtle mechtle, jen šichta.“
Zdá se, že přítelkyně ochládají a profese fotografa je přestává tolik zneklidňovat a lákat.
A zcela jistě by mi nevěřily, že ženské před kamerou jsou mnohem větší nestydy než ti nebozí muži, o kterých by tak rády slyšely jakoukoliv chlípnou historku. Mrchy.
Nedávno jsem si pozvala dívku a už ve dveřích jsem ji připravila na to, že mi bude asistovat přítel Samuel: „Ničeho se neboj, on je Ti tak krátkozrakej, že bez brýlí nerozezná vysavač od  psa“, snažím se ji uklidnit. A milá Evička, tak se můj model jmenuje, zklamaně povzdechla: „Jé, to je škoda. Tak já mu půjčím svoje brejle.“ Takový projev lidské solidárnosti mne ohromil. Svět je skrz naskrz zhýralý. Ničemu už nerozumím – rozhodně ne ženským.