česky česky        english english

Texty

Sbohem vánoce, Nový roku a migréno



Hovím si v křesle, poslouchám velebné tóny Sibélia, nohy natažené pěkně podomácku na stole – však pod sukně se mi koukají leda tak makové koláčky, které hbitě požírám.
Třetinu svého mladého života trávívám konec roku v pečlivě naordinované rovnováze a svěžesti.  Ignoruji jakékoliv svátky a  oslavy – a ty vánoční a novoroční až s jakousi rozkošnickou posedlostí.  Kdepak:  žádný podřezaný mrtvý strom v obýváku. Žádné balicí papíry a krabice. Žádné prskavky a perníčky. Žádné vytahané paže z nákupů. Žádné pocity zmaru  a beznaděje a zoufalství. Ne a ne a ne. Proplouvám si těmito dny obžerství a spěchu s klidem turisty, který nechápe, kam se to domorodci pořád ženou.
Svátky klidu a míru? Túdle!
Šťastný a veselý Nový rok? Kulový!!
Mé blažené rozjímání přetrhne zvonění To přítelkyně Jitule v posledním tažení – ale sklenici domácí slivovice ještě unese v třesoucích se rukou. Vhroutí se do křesla. Její rance s nákupy a škatule se válejí v předsíni, ba i jakási pichlavá dřevina…
„Sáro, (hlt), jen na chvíli, musím ještě do parfumérie, hračkářství, elektra, k řezníkovi a vyzvednout Věrušku ze školky a … (škyt)“, Jitule tupě zírá. Vidím, že je to s ní moc špatné.
„NEMUSÍŠ. Nic nemusíš. Dej si , na, pravé moravské klobásky…“
Jitule si znovu cvakne a přemýšlivě krabatí čelíčko (je to intelektuálka): „A doma umýt okna a uvařit a poslat přáníčka a …bože, ta moje migréna…“
„Na, koláčky, makové – jen si dej…“
„Tak já jen kousek“, upejpá se, „jinak budu tlustá a nevejdu se do kalhot“, praví duchaplně a už do sebe láduje druhý třetí…(V duchu si pomyslím, že podle této ženské logiky by se dal vyřešit hlad v Africe – každému podvyživenému vražte do ruky tatranku a rázem ztloustne o 2 kila…)
To nešťastné děvče pookřívá: „Já snad padnu, Sáro. Vždycky ty svátky odstůňu. Ale musím, víš, kvůli dcerce.“ „Hovňajs!“, odseknu, „jsou to kecy kecy kecy. NEMUSÍŠ NIC. Zkus to, hlavu Ti nikdo neutrhne. Na, dej si  ještě“, lákavě dolévám.
Zkouší to: „Tak alespoň kapra“. – „Zadávíš se!“ Tak svíčičky“ – „Uhoříš!“
„Dárečky“ – Zblbneš!“
Po hodině, pěkně zpracovaná a prokrvená Jitule už si hoví v mém křesle, nasává víno a atmosféru svobodného území, kde nestraší žádné baňky, věnce, vlajky, formičky, mašle, gruntování, valentýni, kraslice ani dušičky, nic…
„A co Silvestr?“ – zarazí se uprostřed snění Jitule. Soudím, že se ještě zcela nevyléčila z  infekce zvané chorobné oslavy všeho druhu. Dolévám neprodleně. „Víš, Sáro, mně je už teď zle z předsevzetí, mám toho celý seznam. Ty nemáš žádné?!“
Jsem zase chytrá jak rádio a hučím do ní: „To určitě! Mám se natolik ráda, že si nezatěžuji vlastní svědomí něčím tak nepříjemným jako jsou dobrá předsevzetí. Takové to: zhubnu-ztloustnu, naučím se řeč-odnaučím se kouřit, budu na mužské hodná-budu větší potvora, to jsou pitomosti! Pouhé náplasti na naši chatrnou pevnou vůli. Je to k ničemu. Když chceš něco opravdu udělat, tak to uděláš a nepotřebuješ k tomu žádný Nový rok.“
Jitule se odhodlaně a potácivě zvedá, v usoužené povadlé tváři září oči kuráží: „Já se na to teda, škyt, vybodnu. Cha chá, ať mi všichni vlezou na hrb. Jdu domů, vlezu si do vany a ven už mě, škyt, nikdo nedostane. Nejsem žádná otrokyně vánoc, škyt. A zítra půjdu s tím mým frajerem do kina. A pak všichni do restaurace. Neuklízím. Nepeču. Juchajdá!“ Opovržlivě se chopí ranců a stromku a zlehka, jakoby jí narostla křídla, mizí večerní ulicí.
A já se raduji, že jsem zabránila tělesnému a duševnímu  úpadku mé dávné přítelkyně. Usedám zpátky do křesla k osiřelým koláčkům. Prohlížím si dojatě obrázky z ultrazvuku a skláním se nad spící dceruškou: „budeš mít bratříčka“. „Budeš mít syna“, šeptám svému příteli.
A pak že nechystám žádné dárky…