Ty tam jsou časy, kdy jsem se cítila ve voze pěkně v bezpečí  jako ve Faradyově kleci před blesky. Před mizernými řidiči Vás však neuchrání vůbec nic, leda tank – a ten nemám.

Říkám si teď, když nastaly mrazy, teď snad se volně nadechnu a projedu, aniž bych musela těkat očima do všech stran, abych včas unikla šílenému jezdci.  Do takové sloty se jistě nebude nikomu chtít vyjet. Starým křápům nenaskočí motory. Neobratní  si netroufnou na zledovatělou silnici a hulváti se nebudou mít před kým předvádět a koho zabíjet, protože i chodci se v takové sibérii raději drží doma u kamen. Ó, jak mnoho jsem se mýlila:

Chutě vylezu z domu, obtančím vůz se škrabkou na led a smetákem na sníh a než všechna okna zbavím námrazy, strhávám ze sebe  kabát a šálu a svetr atd. až na meze slušnosti, tak jsem se rozehřála. Usedám za volant. Startuji. Už už se rozjíždím, ale v tom ohromeně zastavuji – ne, takovou podívanou si nenechám ujít:
Jakási almara v převleku za člověka štítivě odstraňuje led z čelního skla – asi umělec, miniaturista – opatrně krouží prstíkem až vytvaruje kruh velikosti pěsti. Aha, to bude nějaká abstrakce. A hleďme – totéž odcupitala ta kreatura vydlabat ve sněhové vrstvě na zadním okénku. A teď to usedlo do auta. Jsem zneklidněna. Ono to bude řídit?!! Vskutku:
V palčácích chňapně za volant, škvírkami v kulichu (tam asi budou oči) se přimáčkne ke kulatému průzoru v zasypaném okně. Žádné pásy, žádná světla, žádné blinkry a už auto škytá a pojízdná hrobka se slepým řidičem se vydává na cestu. Nevěřícně zírám.
 Na přechodu divoce zahouká na stařenku, která se kácí k zemi – ještě jí výhružně pohrozí pěstí…“PITOMČE, MOHLA BY TO BÝT TVOJE MATKA!“ neudržím se.

A heleme se: k vedlejšímu vozu přistupuje další výtečník, zabalen jak pumpa na zimu, pěkně v kožichu a beranici, zato pneumatiky má spolehlivě letní. Sápe se ke svému prskoletu a znovu totéž představení: vydloube citlivě v okně miniotvůrek, tentokrát se už ani neobtěžuje s oknem zadním. Se supěním dosedá. Frňák přilepí k zaslepenému oknu a prudce vyráží.
A už sviští obytnou čtvrtí devadesátkou. Hořce si, pomyslím: „TY CHUDÁKU MIZERNEJ NEZAJÍMAVEJ, KAM SE ŽENEŠ, STEJNĚ NA TEBE NIKDO NEČEKÁ!“

Ó, jak svobodní a nezávislí jsou ti naši řidiči! Tak nespoutaní. Nenechají si nikým přikazovat, co mají dělat…A když Vás přizabijí, jedou dál, přece nebudou ztrácet čas…
A když Vás náhodou  nezajedou, tak se patrně jen netrefili. A přechody pro chodce? A semafory? a Pravidlo pravé ruky? Buzerace. Jsou přece počestní občané a nikdo jim nebude bránit v rychlé jízdě, když mají své poslání…Ubožáci. Slouhové. Paznehti jsou to.

A tak si v tom mrazivém, prozářeném dni uvažuji ve svém voze a ruka vypíná motor…Do této loterie nevstoupím. Nenechám se zabít. Dnes nikam.