Mrštně a bez zábran se pohybuji v mém podivuhodném světě, v němž se potkávají přátelé i nepřátelé, mé četné slabosti-hříchy-omyly s mými méně četnými ctnostmi a přednostmi…

Netroufám si stanovit hranici dobra a zla, ani ji nehledám. Jen si uvědomuji, jak cenná je pro mě existence toho příkladného i toho mizerného.

Jak prázdný by se mi jevil život bez mých oblíbených nepřátel, protivných kamarádek, nepříjemných sousedů a podlých kolegů…

Vždyť jen považte tu zdrcující nudu, když se sejdete s opravdovými přáteli u stolu hojnosti – všechno je tak milé, laskavé, veselé, pozitivní…ale chybí tu koření, které by ochutilo naše počestné a láskyplné tlachání, vlídné k nesnesení. Naše uši lační: alespoň jeden malilinkatý drb, příběh zrady a podlosti, popis hádky, obchodní podvůdek…

A už je to tu – spása večerního hodování:

Naše drahá politická scéna s věčně proměnlivými koňmi ale spolehlivě stále stejných špinavých manýr – naše srdce plesají, tváře řečníků rudnou, dech se zrychluje a naše debata má konečně spád a švih… Svoloč jedna špinavá si s chutí notujeme.

A jak bych mohla nevzpomenout chlapce D, jehož schopnost slibovat a nedodržet slovo je pověstná jako nezaměnitelná vůně olomouckých tvarůžků…Tak čímpak mě zase napálíš?

A co náš přítel L, jehož živou vodou je výroba a šíření pomluv v množství obrovském, je to takový náš malý čipera a nedostat se do jeho řečí je spíš znamením, že už nežijete…

Ještě že Tě mám, má drahá dívko P. Jsi nevyčerpatelná spíž všeho, čím opovrhuji. Tvá falešná náklonnost, špatně skrývaná zášť a záliba v tajném nahrávání rozhovorů a manýry udavačů…toť znamenitá strava pro nezávazné jazykové cvičení. Jaký trénink pro duši, která už nepočítala s něčím tak nedobrým. Jsem Tebou neustále překvapována – co bude dál ? Jaké napětí a dobrodružství ! Ó, díky ! Zlo má mnoho podob – zbožňuji pozorovat, kolik jich jeden člověk dokáže předvést.

Vděčně vzpomínám svých „nepřátel“, neboť mě udržují v duševní čilosti, jazykové kondici a v touze nebýt jako oni.

Velebím zrovna tak i své nedostatky – přátelím se s nimi vytrvale:

Nebýt mé nesnesitelné paličatosti, kterou lze s náloží dobré vůle označit za vytrvalost a neoblomnost, nedokončila bych nic, do čeho jsem se kdy pustila. Vrátila bych se po studiích v Praze zpět z toho nelítostného a nepříjemného města zpět do konejšivé a kypré náruče rodné Hané, kde hodiny utíkají pomaleji a potichu, aby nikoho nevytrhly z rozšafného rozjímání a špekulování nad úrodou „tož jaká, sósede? vepadá to na dyšť“.

Velebím svou nelidskou zarputilost a posedlost, s kterou se pouštím do všeho, o čem jsem přesvědčena. Už v okamžiku, kdy si jen tak hochštaplérsky zahrávám s myšlenkou a pak ji netrpělivě furiantsky vyslovím, je jasné, že se už nezastavím. Lavina odvahy stržena. Jablko nakousnuto. Slovo vysloveno. A už mě nic nezastaví neboť neznám slovo TO NEJDE.

Vděčně děkuji za své fyzické nedostatky – za slovanské boky (rozuměj prdel), zrzavou hřívu, plochý hrudník, bílou pihovatou pleť, frňák a vyčouhlou postavu… tato výbušná směs mě před 15 lety přivedla k Mistru Janovi, aby explodovala a obrátila tok mého žití tím správným, rozhodujícím směrem. Nebýt této problematické výbavy, sotva bych vešla do dveří jeho ateliéru a už zůstala. Neboť kombinaci těchto tělesných parametrů shledal tehdy Mistr Jan hodnou opravdového obdivu.

A samozřejmě se v duchu klaním – co mi jen hřbet dovolí – svým PŘÁTELŮM. Protože jen s nimi si uvědomuji, jak pěkné je být na světě. Že nejsem sama. Že mám tisíc důvodů se radovat i trápit, ale s nimi má příval štěstí i žalu lidské, stravitelné rozměry.

A tak vzpomínám na dávnou přítelkyni Lenku švadlí, která se mě nikdy na nic neptá a přijme mě v kteroukoliv hodinu bez výčitek a zbytečných řečí.

Na přítelkyni Jituli, kterou si soustavně dobírám a láskyplně propírám její trable s partnery. Odpusť, Jitule, ale Tvé historky jsou tak neodolatelné, Tvé věčné omyly tak dojemné. Jsi hostem mých příběhů ze života žen.

Políbení vysílám též směrem k našemu drahému rodinnému lékaři Mírečkovi, který nás zbavuje neduhů, nikoliv však nadějí. Milovník žen, vína, neřestí a kamenů a exotického ptactva – jaké potěšení ochořet a vstoupit tak do jeho ordinace, v níž se snoubí Tibet s Priessnitzem.

A co Ty, Samueli, kterého zdobí cudný cit a nenápadné chlapské činy a který maskuje srdce mužnou mantrou „já tak leda někoho okrást nebo zabít“. A přece vím, že jsi předobrý otec našich dětí, který se zjevně rozhodl tu potrhlou a nespoutanou Sáru neopustit neb tak Ti velí čest, pradávný ochranitelský pud a vědomí, že „my dva jsme si zbyli“.

A má přítelkyně NOC, s kterou kuji pikle a spřádám odvážné plány a sním o fotografiích…a má JITRA, s kterými se znovu a znovu, nepoučitelně a nadšeně pouštím do oživování mých bohatýrských a vášnivých nočních snů.

A moje JARO, s kterým každým rokem ožívám a který mě sytí nadějí…

psáno pro „ŠŤASTNÉHO JIMA“ Sára Saudková, 2005