česky česky        english english

Texty

Chlap miluje ženskou a ne 90-60-90



Začnu chlubně: tuhle jsem se vrátila z Madridu, kam si mě pozvali k natáčení dokumentu „BAD G(I)RRLS“ o mladých evropských ženách, které svými vyhraněnými postoji  boří vše konvenční , tradiční, staré… No to si vybrali tu pravou! Já ostatně ani mnoho neváhala – třímat v rukou vlajku „špatných holek“ mi nečinilo nikdy potíže.
A byla to věru důstojná sebranka, která se sešla před kamerou: poslankyně Evropského parlamentu, módní návrhářka, designerka, mírová aktivistka, režisérka,…, no  a já, fotografka z Čech. Chtivě jsem se pídila, zda je mezi námi i nějaká žena  v domácnosti či prostitutka, zkrátka někdo „normální“, aby byl výčet profesí úplný – marně,  zřejmě v této skupině dívek a žen převládají názory nenovátorské.
Řečnilo se o emancipaci, postavení a uplatnění žen, rozdílu mezi Západem a Východem a láry fáry a já náruživě mlela a mlela, jak mi zobák narost´. Vždyť to znáte: jaká radost, když Vás někdo pustí ke slovu a ještě k tomu poslouchá!
A když už jsem probrala kdeco a odvážně ukončila přednášku tím, že:
  • muži jsou zvláštní tvorové, křehcí a zranitelní, kteří věčně hledají maminku a současně jaksi vinou temných pudů musejí nám, holkám, být nevěrní neb příroda jim velí šířit genetickou informaci kde se dá, ať už se jim do té dřiny chce nebo ne. Jsou, chudáčci, obětí pradávných instinktů a taky nás žen, které je bezostyšně svádějí a loví za účelem sňatku-plození-obohacení až do jejich úplného vycucání a vyčerpání…
  • a my ženy , které jen z taktických důvodů předstíráme bezmocnost, nevinnost, slabost a kdesicosi podle hesla „když ptáčka lapají-pěkně mu zpívají“, jsme ve skutečnosti pochodující naprogramované bestie, které udržují rod a smečku pohromadě. A taky dáváme život a slast a krásu a domov, proto se nám vše odpouští. Jsme silné, ano – silnější než muži, proto bychom je měly hýčkat…
Zřetelně pozoruji blažené pohledy mužského osazenstva ve filmovém štábu. Krasavec kameraman, kterého jsem si hned zkraje získala slovy,  že se mu velmi podobá Antonio Banderas, se neudržel a zatleskal. (Tak pěkně se zubí, to bych si smlasla, ale kuš, Sáro!)

Má pravá chvíle teprve přichází. To když se mě ptají, co si myslím o kultu krásy, který vláčí ženy po plastických operacích, fitness centrech a dietách…
Oponuji, že je sporné, zda jde vůbec o krásu.  Že je to děsivá mašinérie, která nutí dívky a ženy potlačovat a nenávidět to, čím je pánbůh obdařil. A tak dobrovolně lezeme do tohoto masomlejnu, abychom z něj vylezly pokud možno všechny stejné. Stejné hadry, stejné vlasy, stejné míry, stejné váhy, stejné názory. Jen to štěstí se někam vytrácí. A že je to nebezpečné hlupáctví tvrdit mladým holkám, že když nebudou vypadat jako nějaká neduživá vyretušovaná krasavice z módního žurnálu, tak bude nemožná.
Protože štěstí ženské se neodvíjí od toho, jestli má 50 kilo a“super trendy kalhoty“ a kůži po plastice vytaženou až na záda.
Protože dokud svět úplně nezblbne-  Západ nebo Východ, to je jedno -  budou muži milovat ženy pro jejich vůni, sladký smích, láskyplnou náruč a božské boky… a pramálo jim bude záležet na tom, zda jste nad- nebo podměrečná a hrajete squash.
Protože lidi na celém světě jsou stejní a byli takoví i vloni a před sto lety a před  dvěma tisíci let: hledají domov a v něm ruce, které je obejmou.

Tlumočnice dořekla poslední španělské slovo. Ticho…  A najednou dámy ve studiu roztávají jako sníh na slunci a radují se jako malé holky. Paní režisérka chvatně ke mně přiběhne a dojatě volá:
„Sáro, já na tato slova čekám celý život. MUCHAS GRACIAS!“