česky česky        english english

Texty

Mám velkou zadnici



"Jdu do společnosti", hlásím hrdě doma, abych uhájila svou pozici kulturní bytosti, která kultivuje svého ducha. Navzdory všem hrncům v dřezu! Navzdory kupovitým útvarům čekajícím na žehličku! Navzdory všemu!

Nikoliv však navzdory mužům - ten "můj" mi nikterak nebrání. Dobře ví, že mě stejně nic nezastaví. A taky se, syčák, těší, až osiří a nikdo mu nebude do ničeho kušnit, natožpak ženská.

Nu což, už jsem se rozhodla a musím hrdě předstírat, jak se na večírek těším. Bože, Ty víš, jak nerada někam chodím...



"Já nevím, budou na mě všichni čumět...", znechuceně se vymlouvám před zrcadlem a s novou nadějí, že nikam nemusím, rozepínám úbor.

A hned se ozývá povzbudivý hlas muže: "...prosím Tě, co by na Tobě viděli...".

Znovu se soukám do mundůru: "...a co když si mě nikdo nevšimne, tak co tam budu dělat..."

Už podrážděně (muž se obává, že samotářský večer bez ženy je ohrožen): "...prosím Tě, podívej se na sebe! Tebe nelze přehlédnout!"

To zní podezřele - zostra se zadívám do očí partnera, jakpak to asi myslí, bídák?

Ale ten si dál listuje naučnou knihou - dobře ví, že debata se ženskou na toto téma je vražedná.

Jak to myslí? vrtá mi hlavou. Grrr!!! No jak?

"Poslyš", zkouším to na něj, "nemám moc velkej zadek?"

"Ani ne", zní nerozumná odpověď.

"Co tím chceš naznačit?", nadskakuji.

On však, vycvičen z minulých disputací, se snaží vše napravit (zoufale špatně): "...no, máš takové rozkošné boky. Vážně moc pěkný zadek..."

Zuřím. "Tak prdel říkáš? Nikam nejdu!"

On cítí, že večer svobodného mládence bude ztracen a mobilizuje svou výřečnost: "Sáří, máš nádherné vlasy".

(Zabírá to.)

Zvedám hlavu od nebezpečné zóny hýždí a už se nakrucuji, loknami pohazuji. Čepejřím se.

Jak to umí ten chlap ale pěkně povědět... Pusu... Jdu...



Zapomínám na svou zadnici. Zrzavě se rozhlížím po lidech na oné nóbl slavnosti. Všichni se tváří tak oduševněle. Tak zajímavě. Tak nenuceně. Co si s nimi mám vykládat?

Záchrana se blíží, přistupuje ke mně pan skladatel. Karel se jmenuje. Je to slovutný muž.

Třeba bude normální.

A je: "Madam, jste krásná. Víte, když vidím ty Vaše boky..." (Hernajs!)

Nu což, rozhovor o mé pánvi mi připadá pořád záživnější než unylé řečnění nad novodobými trendy neokonceptuální tvorby (hu!)...

V duchu beru na milost i toho "mého" doma. A naparuji se nad vykoštěnými banálními hérečkami, které se snaží úlisně na velectěného muzikanta vyprsit. Ho hó, marně!



Padá ze mě napětí - toto téma je mi bytostně blízké, z domova tak důvěrně známé...

A hned si notujeme (manželku pohotově zanechal ten komponista doma):

"Považte" rozpaluji se, "výzkum prokázal, že ženská instinktivně upoutává pozornost na své pozadí oním proslulým "mám moc velký zadek", i kdyby ho měla jak když havran srazí paty. Protože každý opravdový muž ustane v boji, vypne televizor, přeruší schůzi, zhasne motor, odhodí motyku a přestává psát - právě totiž do jeho mozkového centra pronikl signál k rozplozování. Výzva! Námluvy! Pokračování rodu. Nelze odolat. To Vám je pud, pane!" Skladatel Karel dychtivě naslouchá, to je věru hudba pro jeho uši:

"Hm, opravdu neznám silnější slovní feromon, drahá", rozpaluje se.

A přebíjí mne lidovou z Podkrušnohoří: "Ženská bez řiti jako lúka bez kvítí".

A já nato rčením Mistra Jana Saudka: "Ženská bez zadnice jak klobása bez hořčice".



Pohupuji se v bocích. Komponista popíjí - věru ušlechtilé duše se potkaly.



Ach, jak ten večírek mile plyne. A Karel vzpomíná na svou dávnou lásku, kterou potkal po letech: "...a ta Irena, ta Vám tak příjemně zprdelatěla..."



Vracím se domů. Muž volá smířlivě, sotva vejdu do dveří: "jakpak jsi se líbila, Ty má vlasatice?"

"Pche, mám jiné kvality..."