Můj přítel Jan  vyniká zdravou a dravou chutí  k životu a zrovna tak velkou chutí vyprávět  o svých rozverných dobrodružstvích. Obojímu se věnuje  rád a pořád. Neřád. Slyšela jsem už od něj tolik historek, až jsem mnohdy pojala podezření, že si je půjčuje i od svého bratra-dvojčete. Jenže na tak vydatné zážitky by potřeboval být alespoň z paterčat… Zkrátka Jan je přírodní úkaz, který by měl být chráněn, ctěn a obdivován…
Připomněl mi tuhle, jak se coby mladičký učeň v tiskárně namáhavě prokousával utrmáceným a vcelku nezáživným románem Johna Steinbecka  „Hrozny hněvu“. Až dospěl k závěru, v němž  umírajícímu vyhladovělému starci dává pít vlastního mléka mladá matka…A tehdy chlapec Jan v ušmudlané dělnické šatně dlouho předlouho plakal, otřesen a dojat silou onoho výjevu. Kvůli tomu stálo za to tu knihu číst.
Už coby dospělý muž se dvořil jisté mladé dámě, pochopitelně vdané (a on sám pochopitelně rovněž ženat, ale s jinou) – jenže je to už tak dávno, že tento příběh podléhá promlčení…
Ona, čerstvá matka, se oddávala režným svodům a náruživému dovádění s naším milým Janem . A když se oba uřícení milenci svalili únavou , dala Janovi ještě napít svého mateřského  mlíčka. Nadešel však čas loučení neb manžel (manželka) doma čekali na návrat těchto výtečníků. A tu si zazoufala ta rozjařená dívka, všecka vysáta: „Co jen dám doma dítěti…?“  Krásný příběh.

Kdepak já – suchar a chorobně počestná Sára – to mně se nic tak poetického a závratného stát nikdy nemůže:
Ve vší počestnosti si jedu metrem z jednoho konce Prahy na druhý. Kdyby alespoň od náruživého milence, abych se vám mohla čím pochlubit – cha chá! Pěkně od přítelkyně, s kterou jsme nad bílou kávou a bábovkou nadávaly na ta naše zvířata (rozuměj chlapy). Div že jsme se nezakuckaly jak jsme se divoce nadechovaly a vzrušeně zvyšovaly hlasy , neboť s mužskými jsou jenom potíže a starosti a špinavé prádlo a vůbec pramálo zábavy…Tak to byl můj vášnivý dýchánek kojící matky, když už se srovnávám s příběhem Jana před 20 lety. Doma mě čeká mimino i s tatínkem. Tedy batole a jeho tatínek čekají na svou večeři. Nedělám si iluze, že by po mně chtěli něco jiného. Metro tiše drncá, cestující jsou zahleděni do novin a do prázdna, ještě mám půl hodiny jen pro sebe než se přiženu za rodinkou…
Klimbám a dohrávám si za víčky románek s Johnnym  Deppem a taky s Robertem de Nirem. Doma už to nepůjde. Najednou oba mé filmové drahoušky zahání křik tak ostrý, že mi v jeden ráz rozřezal mé celuloidové dobrodružství …
Nešťastná žena s dítětem v kočárku  marně zkouší zahnat ten jekot, žádné „hají“ a „pššš“a „houpy houp“ neplatí. Hladová jáma ve tváři toho mimina řve : „HLAD!“. A žena, asi babička, si zoufá – láhev prázdná a do domova daleko. Pořád ten nesnesitelný řev. Podráždění cestující se pohoršeně rozhlížejí, kdože to ruší jejich klid. Nebohá žena se omluvně usmívá a dítě v její náruči řve jak siréna.
Nedá se nic dělat. Vstávám k té dámě a pantomimicky (neb slova zanikají v tom jekotu) jí vysvětluji, co mám za lubem. A mrně už je přisáto pod mým svetrem, cestující se znovu začítávají do stárnoucích novin, božské ticho…
O něco lehčí předávám vykrmené a vrnící robě a sápu se k východu.
Mé uspokojení z dobrého skutku však netrvá dlouho. To už pílím k domovu a na schodech mě zamrazí: „Ježíši, co jen dám malé Sáře…!“