Ať už se nám to líbí nebo ne, ať už tak činíme vědomě nebo to maskujeme samy před sebou, vstupujeme do dospělého života s horolezeckou výbavou posbíranou z domova. V baťohu, který s sebou táhneme, se mačkají vedle sebe zbytečná veteš, rodinné stříbro, hodnotné zásady i temné neřesti, tíživé dědictví i křídla nezbytná pro rozlet naší dívčí duše.

Jsme věrným obtiskem svých (pra)rodičů – po mamince se nám lepí kila na boky, po dědečkovi nám povážlivě jede červené, po tatínkovi jsme neústupné až strach, po babičce až nesnesitelně pečlivé… máme v sobě všechno, co jsme na své rodině obdivovaly i nenáviděly. Kopírujeme. I když uděláme všechno opačně než „oni“, stejně naše povedené předky v sobě neutajíme.

Soudím, že každá holka se vidí ve svém otci – je to po dlouhou dobu její první mužský vzor, vynechám-li existenci usmrkaných malých nebo pubertálně nepříjemných velkých bratrů.

Má šestiletá dceruška se trápí, jakže to má udělat, až bude velká, aby si našla tatínka, když tatínek má už mě? Jiní muži pro ni neexistují – jen náš tatínek, pravzor všech mužských nectností. Vymýšlíme si s dětmi hádanky – nejrychleji byla odhalena tato: je to velké, chlupaté, fousaté, volá to „játinasekám“ a rádo to spí. „TO JE NÁŠ TATÍNEK!“, volají nadšené dětské hlásky. V ZOO jsme se též vyznamenali – za skleněnou výlohou se rozvaloval lenivě gorilí samec, občas se podrbal či převalil za žrádlem, jinak neměnil polohu. Ta nebohá, tehdy tříletá holčička, se zaradovala a všem sdělila: „TO JE TATÍNEK!“

My, dívky, ženy, dámy… patrně po celý život hledáme podobu svého otce – skutečnou (byl-li to dobrý otec) či vysněnou (byl-li to hulvát, opilec či nebyl vůbec).

Nejde jen o podobu fyzickou, kolikrát nás přiláká k muži i pouhé gesto, mluva, nápady, vůně, chování, chutě, které jako bychom odněkud znaly… Kolikrát nás na tomtéž muži štve pouhé gesto, mluva… cha chá, už jsme doma!

Neřekla bych, že výběr muže probíhá podle rodného čísla – tuším ale, že o mnoho starší partner nám může podvědomě lépe nahradit otce, který nám chybí. Nahradit ho v jeho roli ochránce a toho, který rozumí a ví. S ním se můžeme snadněji vrátit do věku malé dcerušky, která usedá tatínkovi do klína a v jeho objetí nalézá celý vesmír. S ním můžeme nějaký čas věřit, že se vrací idylický čas dětství.

A protože v nás ženách dříme duch ošetřovatelek, může to být pro takového staršího gentlemana životní výhra, neboť v ideálním případě získá v mladičké přítelkyni pečovatelku. Karty se po letech obracejí a z mladé ženušky se stane maminka láskyplně pečující o synečka, pravda o dvě generace staršího než je ona sama. Život je nádherný!

psáno pro Ona DNES, 2009