Fotografii považuji za zázrak, který dokáže zastavit čas a uchovat emoce, podobu, vůně, všechno, na čem nám záleží a co máme rádi a co spolehlivě pomine. Díky fotografiím si kolikrát až zpětně uvědomím, jak mnoho jsem byla a jsem šťastná. Ono, upřímně, uprostřed věčného frmolu, vřískotu, pištění, výměny plínek, foukání bolístek a kolakolamlýnského a pecnámspadla a klimbání nad večerní pohádkou nám kolikrát ani nedojde, že právě takto vypadá štěstí. A štěstí má setsakramentsky krátké trvání a je hřích ho nezachytit.

Dětičky fotím soustavně a vytrvale - mění se totiž před očima a čas nejde vrátit. Základem je je do ničeho ty malé lumpy nenutit a nenudit a hlavně to provést rychle - oni se beztak rychle rozprchnou kam nemají, spolehlivě dělají co nesmějí, vrtí se, ten chce to a ta zase ono, následuje pláč a máte po focení. Vlastně ne - nebojte se zachytit zrovna tyto nejvypjatější okamžiky: když váš malý poklad pláče, když se vzteká, když spí, když je jako čuně, když soustředěně čte a neví o světě, když se perou, když si hrají a lítají jak střely a nemůžete zaostřit…To je právě ono - neztrácejte čas kompozicí a převlékáním do svátečních šatiček (to nesnášejí), neunavujte je zbytečnými příkazy. Nechejte je, ať řádí a chovají se jak cítí - jsou lepší herci než si myslíme. Jste lovci a tiše je sledujte a občas ulovte snímek…

Jakmile se děti začnou nudit, je konec a fotoaparát rychle schovejte jak pečenou kachnu před nevítanou návštěvou…

Fotím tzv. „umělecky“ , což v překladu znamená, že používám klasický černobílý film, ale zrovna tak třímám v rukou automat na barevné fotografie, to když dokumentuji náš rodinný život, neuteče mi nikdo. Je to totiž naprosto jedno - podstatné je mít aparát vždy po ruce. Vaši příbuzní si nakonec zvyknou, že jste posedlá všechno zachytit.

I mé děti považují za přirozené, že jejich maminka drží v ruce místo vařečky a žehličky častěji fotoaparát. V mém případě je to už na pováženou - když děti zjistí, že maminka fotografuje nějaký model, přiženou se jako velká voda a okamžitě se svlékají... Nebráním jim v tom, bylo by to ostatně zbytečné. A ony pak, uspokojeny, že si zafotily, dovolí pak mamince dokončit svou práci.

Mám doma hromady barevných momentek - a ačkoliv jsem postrach všech pedantů a puntičkáčů, přesto se dokážu čas od času zmobilizovat a obrázky třídím do početných alb. Abych se v nich vyznala - dětí jako smetí a všechny podle kopíráku, za rok bych už nepoznala kdo je kdo.Vpisuji do nich roky, jména, události. První kroky, první zoubky, první slova…Vkládám do nich dětské čmáranice a kresby a výtvory (s datací a popisky, kdo je tvůrcem). První jízda na kole, sfouknutí svíček, kojení, koupání, lechtání až k slzám, jízda i pády na kole, hrady z písku, neštovice, bitvy, rozbité koleno, pusinky babičce, deštivý výlet do ZOO, zkoumání mraveniště i strach z užovky, špagety až za ušima, válení se po tatínkovi, ulítly nám balónky, spánek v autě, kreslíme po zdi aneb dětství bez konce…

Vlastně ty fotografie nedělám kvůli našim malým cvalíkům. Zcela sobecky kvůli sobě samé - abych, až jednou ta malá zlatíčka, která jsme přece ještě nedávno chovali v náručí, dospějí a odejdou, abych mohla otevřít ta zašlá zaprášená alba a hladit vrásčitou rukou to největší bohatství mého života…