česky česky        english english

Texty

Ať žije obecní kozel!



Muži nemají nikde zastání. Jakmile se chovají přirozeně, tj. podvádějí nás ženy s jinými ženami, v kavárně nezastírají novinami že čumí do výstřihu blízké spolustolovnici a s gustem se otáčejí za odhalenými nohami , které vedou až do nebes… zkrátka jakmile se chovají tak, jak jim velí pravěký pud, jsou ihned označeni za sprosťáky, zhýralce, prasáky, proutníky, děvkaře, sviňáky, sukničkáře – no zkrátka hanba jim !

Můj dobrý přítel Jan – zaplaťpánbůh za něj – mi opět poslouží jako názorná ukázka prototypu muže lovce a ploditele…
Tuhle mi vyprávěl, kterak elegantní žena v nejlepších letech, říkejme jí Helén, skutečná dáma kultivovaného vystupování, po léta tiše snášela vyprahlost manželského života…Slušná manželka svého slušného muže. Sexuální život, pakliže nějaký byl, se odehrával výhradně potmě, bez fantazie, krátce či vůbec ne. A Halenka chřadla a slzičky jí stékaly do pečlivě vyžehlených kapesníčků , které pohotově vytahovala z luxusní kabelky, dárku od chotě. A hned za nimi následoval pudr, aby zakryl stopy slaného make-upu. Dobré vychování jí nedovolilo si to doma s chotěm vyříkat. Až tu najednou:
Jan – koncentrát mužské vilnosti a pokušení. A dáma zjihle, nesměle a se zřejmým uzarděním se odhodlala: „Jene, mohla bych si něco vyzkoušet ?“. Jan rytířsky svolil – skutečný muž dámě nesmí odmítnout…Po pár hodinách se domů vracela krevnatá, rozvoněná a živočišná žena, pravda trochu rozcuchaná, ale šťastná. Probudila se v ní ženská, která opět věří tomu, že je žádoucí a obdivovaná. A to sousedka odvedle, které nic neunikne, měla zato, že takové dámy „TO“ snad ani nedělají…
Není pochyb o tom, že role obecního kozla nebyla posud plně doceněna…

Jiná taková, nenápadná ambiciózní obrýlená studentka, která se cele věnuje své vědecké práci, snad ani netušila, že existuje něco jiného, než studium a intelektuálský batůžek plný knih.
Bůhví, jak se jejich cesty setkaly: ona – učenkyně a Jan – pastevec. Snad zavětřil pod její dlouhou sukní nečekané tvary, pravý roh hojnosti, snad jako starý lev zaútočil na zraněný kus…Tato dívka bez sebevědomí se rozzářila do krásy jako slunce – stačily k tomu dvě návštěvy u kavalíra Jana místo dvou přednášek filosofie.

Co bychom si my, dívky a ženy, počaly bez takových osamělých hrdinů, kteří den co den se vydávají všanc až do roztrhání ? Kam bychom došly s naší pečlivě pěstěnou dobrou pověstí ?
Přítelkyně Michala mi to potvrdila: „Sáro, to je strašné, já bych tak ráda zkusila nějakou zvrácenost, víš co myslím, ale to nejde. Co by si o mně ten můj pomyslel …“ (Nu, odtuším, měl by jistě velkou radost – jenže on, podobně jako jeho půvabná ženuška Michalka, si nedovolí o nějaký ten roztomilý zvrhlý kousek říci, protože co by si o něm pomyslela …atd atd atd a tak pořád dokola)
A ejhle: Jan, ta opora ženské duše, ten léčitel zraněného sebevědomí, přichází…


Sára Saudková